Deník komorné je pro Mirbeaua dílem po mnoha stránkách typickým, umělecky nejvyzrálejším a nejopravdovějším. Jeho záměrem bylo vytvořit především protiměšťáckou satiru, tepat měšťácké neřesti, ne však z obvyklého pohledu intelektuála a umělce, který se na hemžení aristokratického a měšťáckého hmyzu dívá ze svého povýšeného stanoviska moralisty, stojícího nad společností, nýbrž z pohledu odspoda, z pohledu člověka, který je touto společností sice vykořisťován, ponižován a utlačován, ale který také mimovolně přejímá některé její názory a základní pohled na život a stává se tak nejenom jejím kritikem, ale i jejím přívěskem a souputníkem.
Hlavní hrdinka Celestina, se stává prototypem všech žen, jejichž údělem bylo soužit panstvu, být jimi po všech stránkách vykořisťována, bez naděje na lepší životní osud. Celestina píše: 'Nemám vzdělání a píšu, co si myslím a co jsem viděla. A proto vám říkám, že to všecko není ani trochu hezké a pravím vám také, že ten, kdo přijme pod svou střechou třeba toho posledního z nejposlednějších chuďasů nebo nejhorší děvku, je povinen starat se od té chvíle o jejich ochraně panstvo, máme právo zmocnit se ho stejně jako jeho pokladny a jako jeho krve... Tvrdí se, že už neexistuje otroctví - to je skutečně dobrý vtip, na mou duši!... Člověk vidí kolem sebe jenom neřest, dýchá jenom neřest, dotýká se jenom neřesti... Kamkoli se člověk podívá, všude vidí jenom krádež. Okrádáni jsou, přirozeně, vždy jen ti, co nic nemají. A okrádají je ti, kteří mají všecko. Člověk zuří, bouří se - a nakonec si řekne, že je pořád lepší být okraden než pojít jako pes na ulici.'
Deník komorné je nepochybně dodnes platnou důkladnou a bystrou lekcí o lidské povaze, vegetující v určité třídní společnosti, jakou byla za dob Mirbeaua Francie na sklonku 19. století. Dodnes tento román neztratil nic ze svého vášnivého protestu proti měšťácké společnosti, jejím mravům a morálnímu úpadku.
