„Co nejkrásnějšího jsi viděl v Nepálu?“ zpovídali mě známí po návratu a mysleli na bělostné štíty Himálaje, na bohatě zdobené dřevěné pagody, na sněžného muže i na kláštery ztracené v klínu hor.
Co jim odpovědět? Nejel jsem do Nepálu jen za horskými vrcholy či za uměleckými památkami. Přitahovali mne především jeho obyvatelé. Všude, v ulicích prastarých měst, na vesnických návsích, v divokých horských údolích, jsem se setkával s nevšedními a hrdými lidmi, kteří mne přijímali s přátelským úsměvem.
Na první pohled se zdá, že v Nepálu žijí lidé, jejichž představy o životě, blahobytu, štěstí, práci nebo třeba o hygieně se s našimi představami příliš nesrovnávají. Když jsem se s nimi seznámil blíž a pozoroval jejich každodenní činnost, úsilí, snahu, poznal jsem, že i oni mají stejné radosti i starosti, city i zájmy, a uvědomil jsem si, jak je svět ve své zdánlivé odlišnosti vlastně jednolitý. Když se mne teď přátelé ptají, co jsem viděl v Nepálu krásného a úžasného, odpovídám:
..Viděl jsem svatého muže, jak si sype na hlavu popel; mladou ženu v sárí, tisknoucí pevně v náručí své dítě a šťastně se usmívající; vesnického kluka, který poprvé v životě spatřil traktor a úžasem ztratil řeč; babičku ze zeleninového trhu, co plácla posvátnou krávu užírající její zboží: evropského „hipíka“ prokouřeného hašišem, který sedával pod Šivovou pagodou a klaněl se Slunci i Měsíci; otrhaného horala, jenž šlapal sedm dni po horských stezkách, aby mohl navštívit biograf; ženicha s květinovým věncem kolem krku, poprvé se dotýkajícího své ženy, kterou mu vybrali; osmiletého žebráka bez domova, vozícího se se mnou na rámu bicyklu; šerpské nosičky, které si do černých vlasů vetkly červené květy rododendronu a rozeběhly se s výskáním k vesnici...“
O tom všem je tato kniha.
